pátek 26. dubna 2013

Kupte si A2, v rubrice Artefakt najdete malou recenzi na Textilku na zídce. Pro strakonické bude určitě k dostání u našeho nejvyššího příznivce Jiřího Šefránka. V trafice obchodního domu Maxim.


A2 č. 9/13 – lovci zvuku
Textilka na zídce - výstava architektonických studií
ArtWall Strakonice 23.–30. 3. 2013
V centrech mnoha českých měst chátrají cenné historické domy, zatímco na okrajích se stavějí další a další novostavby. Staré domy prý nelze znovu dobře využít, rekonstrukce by byla dražší než nová stavba – takové bývají nejčastější argumenty investorů (ať už soukromých nebo veřejných). Výsledkem je množství prázdných domů v centrech měst. Příkladem je i funkcionalistická budova bývalé přádelny Na Dubovci v samém srdci Strakonic. Volné uskupení Oživme si Strakonice si tento výjimečný objekt vybralo, aby veřejnosti ukázalo, jak lze přistoupit k opomíjenému potenciálu opuštěných staveb.................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................................... . . .


http://www.advojka.cz/

čtvrtek 25. dubna 2013

Velký dík Kamilovi Kuchtovi. Strakonický mecenáš umění za duben 2013!

Velký dík Kamilovi Kuchtovi. Nabídl tři místa na spaní a zahradu. Najde se ve Strakonicích ještě další mecenáš umění? Přivítáme samozřejmě interiér a nejlépe jedno místo pro dalších cca pět lidí.

http://ozivmesistrakonice.blogspot.cz/2013/04/hledame-ubytovani-pro-osm-fotografu.html

pondělí 22. dubna 2013

HLEDÁME UBYTOVÁNÍ PRO OSM FOTOGRAFŮ A FOTOGRAFEK

OD 5. DO 10. KVĚTNA HOSTÍ OŽIVME SI STRAKONICE DÍLNU STUDENTŮ FOTOGRAFIE Z FAKULTY UMĚNÍ OSTRAVSKÉ UNIVERZITY V OSTRAVĚ. HLEDÁME PRO NĚ UBYTOVÁNÍ. KDO MÁ K DISPOZICI DŮM VE MĚSTĚ NEBO PÁR POKOJŮ, STRÝČKA HOTELIÉRA ČI MALÝ PŘÍSPĚVEK NA UBYTOVÁNÍ DEJTE PROSÍM VĚDĚT. OSTRAVSKÁ UNIVERZITA PLATÍ STUDENTŮM CESTU, FOTOGRAFICKÝ MATERIÁL A DIETY. OŽIVME SI STRAKONICE NEMAJÍ BOHUŽEL ŽÁDNÉ PROSTŘEDKY NA ZAPLACENÍ UBYTOVÁNÍ. PROSÍM, POMOZTE. VÝSLEDKEM WORKSHOPU BUDE ŘADA FOTOGRAFICKÝCH CYKLŮ O MĚSTĚ, KTERÁ VYTVOŘÍ OBRAZOVOU ČÁST CHYSTANÝCH NOVIN OŽIVME SI STRAKONICE, ZÁROVEŇ FOTKY VYSTAVÍME V RÁMCI BUDOUCÍCH VÝSTAV. POKUD VÁM DOSUD BYLY AKTIVITY SDRUŽENÍ OŽIVME SI STRAKONICE SYMPATICKÉ, VYJÁDŘETE PROSÍM SVOU PODPORU. DĚKUJEME!

pondělí 15. dubna 2013

Anna Citrónová alias Anna K. napsala o podzimním středověkém workshopu s Hynkem Látalem krásnou recenzi, kterou jsme nedokázali uplatnit v novinách, jak jsme slibovali. Tak alespoň tady...

Zazpíval profesor dějin umění v komendě jako papoušek?

Je neděle 25. listopadu, brzké dopoledne (pravda, pro některé z nás spíše pozdní ráno). V takzvané (tohle přídavné jméno si pamatujte, bude pro celý zbytek workshopu klíčové) kapitulní síni se schází přibližně patnáct lidí, které spojují dvě věci – zájem o středověk a podvlíkačky. Již předem jsme byli doktorem Látalem varováni, že teplotní podmínky nejsou právě ideální, proto doporučoval vyzbrojit se dostatečným množstvím vrstev oblečení.

Už na představení projektu poznamenal doktor Látal, že velké množství lidí má se středověkem problém, od seniorů po děti předškolního věku (“Ano, v mateřských školách je to velké téma,” glosoval kurátor Jiří Ptáček.). V průběhu workshopu se opravdu ukázalo, že má naše doba kupodivu možná mnohem konzervativnější než středověk – proč by špitál nemohl být nákladně vyzdobený? Může být umělecké dílo médiem mezi námi a vyšší mocí? Co člověk získá a ztratí, když věnuje část svého majetku církevní instituci? Ale vraťme se na začátek.

Sedíme v kruhu v johanitské komendě, kolem nás právě probíhá výstava vánočních ozdob a slova se již ujímá Mgr. Hynek Látal, Ph.D., vyučující na Ústavu dějin umění Filozofické fakulty Jihočeské univerzity v Českých Budějovicích. Krátce nás představuje s programem workshopu, respektive s faktem, že workshop žádný daný program nemá. Teď přichází řada na nás – máme se krátce představit a říct, co od workshopu očekáváme a čemu bychom se zde rádi věnovali. Cíle jsou různé – někteří přišli spíše ze zvědavosti, jiný měli připraveni velice konkrétní dotazy; mezi cíli jednoznačně převažuje zájem o prohloubení znalostí o prostoru, v němž se právě nacházíme. Pokud někdo z nás očekával odbornou přednášku, vlastně se ani nemohl mýlit více – hlavní slovo máme my, doktor Látal plní jen funkci jakéhosi koordinátora, který zavádí naši debatu i do míst, kam bychom se možná ani neodvážili.

První část workshopu má ráz spíše filozofický - pokládáme otázky, z nichž některé místo odpovědi vyvolávají jen další otázky. Nejprve se zabýváme osobností Bavora I., muže, který v roce 1243 daroval polovinu hradu i další pozemky řádu johanitů. Proč právě jim? Čím mu řád, snoubicí v sobě duchovno i fyzickou sílu rytířstva, imponoval? Byla to péče o nemocné a poutníky? Viděl v tom posílení své mocenské pozice, nebo za tím byla víra v život po životě? Pomůže naší duši zbavení se světských statků? Nebo je důležitější, že mají z našeho majetku užitek ti méně
šťastní? Byl tento akt sobecký s vidinou vlastního prospěchu, nebo vedla Bavora touha pomáhat jiným? Jaká je souvislost mezi Bavorem a skutečnou soudobou ženou, která se rozhodla darovat svůj majetek ašrámu? Udělali oba v podstatě to samé? Měli stejnou motivaci? Byli bychom my sami ochotni udělat něco podobného? Pokud ano, za jakých podmínek? Co bychom očekávali od těch, kterým jsme darovali část své nemovitosti? Jaké by měly být jejich cíle? Je to jeden ze způsobů, jakým si zajistit věčnost?

Co je věčnost? Proč bylo pro středověk důležité to, co je trvalé? Je pro nás jistota stejně důležitá jako pro naše předky? Nebo se snažíme vše známé opouštět pro to, o čem si ani nejsme jisti, zda vůbec existuje? Dokázali bychom se dennodenně dívat na ten samý výjev? Je lepší mít přesně nalinkovanou budoucnost a jistotu, nebo mít možnost volby a neustálé riziko? Která z těchto dvou možností je tou svobodou, o níž lidé stále usilují?

K čemu všemu mohou sloužit fresky? Abychom si odpověděli tuto otázku, vydáváme se do křížové chodby na průzkum. Opatrně se vyhýbáme vánočním stromkům ozdobeným dětmi ze strakonických škol a školek a věnujeme se freskám. Není to snadný úkol – jsou v takovém stavu, že na většině z nich není výjev jasně patrný ani odborníkům. Naše snaha ale přesto přinesla ovoce – zatímco většina fresek (christologický cyklus, představujících výjevy z Ježíšovy apoštolské činnosti) má vzdělávací charakter, některé slouží coby médium mezi člověkem a vyšší mocí, díky dalším zase známe i ty, kteří by možná dávno zmizeli v propadlišti dějin. Je snad smysl umění v připomínání nám něčeho dávno minulého, nenávratně ztraceného, a přesto znovu nalezeného? Zajistí nám naše zpodobnění nesmrtelnost?

Příkladem toho druhého typu je freska Panny Marie Ochranitelky – zobrazení
Panny Marie, která svým pláštem chrání duchovenstvo na jedné a světský lid na druhé straně. Jak jsme se dozvěděli (lépe řečeno – sami jsme si na to přišli), tato freska není “jen” uměleckým dílem, jak ji máme tendenci vnímat mi. Ve středověku nebylo malířství považováno za řemeslo, i přesto byl význam těchto děl mnohem markantnější, než je tomu dnes – kromě již zmíněné funkce vzdělávací pro většinou negramotné rolníky a řemeslníky zajišťovala spojení mezi prostým člověkem a Bohem či světcem. Médiem, kterým se s ním človek spojil, pak byla modlitba. Freska Panny Marie Ochranitelky v ambitu je z pozdějšího období než christologický cyklus a vzhledem k její oblíbenosti především v obdobích morových ran byla pravděpodobně namalována v době, kdy zdejším lidem nebylo právě nejlépe. Byla vytvořena proto, aby nám ukázala, že nikdy nejsme sami? Má nám umění pomáhat překonávat obtíže? Dodávat naději? Mohou obrazy léčit?

Pokud ano, proč by tzv. kapitulní síň nemohla být třeba špitálem? To byla vlastně hlavní otázka workshopu. Odhoďme svoje předsudky; odmítněme vnímat nemocnici jako bílé, sterilní, odosobněné prostředí, jako místo, kam chodíme z povinnosti a které dost možná ani nechceme vidět. Středověký svět byl (snad díky všudypřítomné katolické církvi) mnohem provázanější než náš. Světská moc se prolínala s církevní. Narození, život, nemoc a smrt byly všudypřítomné. Přitom ale středověk nebyl tak vážným, přísným obdobím, jak si máme tendenci představovat – výmalba byla často kýčovitá, stejně jako polychromované sochy. Vlastně je to, co dnes vidíme, jen chabý otisk někdejšího vzhledu.

Fresky by nemocným dodávaly naději, že se uzdraví a pokud se tak nestane, nic tím nekončí. Vlastně všechno podstatné teprve začíná. V případě, že se jejich léčba nepodaří (což by vzhledem k úrovni tehdejšího ošetřovatelství nebylo nic divného), dostanou se do místa bez bolesti, chudoby, hladu… Ale pokud se budou usilovně modlit a kát se za své hříchy, budou uzdraveni. Neměla by si dnešní společnost vzít z tohoto optimismu v době, která se nám zdá temná, vzít poučení? Nevytvořili jsme si svou touhou po sterilitě a uniformitě příliš odosobněné prostředí, kde není místo pro víru? 
V zadumané náladě jsme se rozešli na oběd.

Odpolední část se nesla ve více praktickém duchu – hledali jsme pro kapitulní síň ideální uplatnění. Zrekapitulovali jsme si všechny akce, které jsme zde navštívili, včetně právě probíhající výstavy vánočních ozdob. Co se nám líbilo a čemu bychom přiřkli poeovské „nikdy víc“? Názory byly mnohdy zcela rozdílné. Hodí se do křížové chodby raut? Není neslušné jíst na místě, které je stále vysvěcené a kde jsou pohřbeni význační lidé své doby? Považovali by to středověcí lidé za rouhání, nebo by jim to, vzhledem k vzájemnému úzkému propojení života a smrti, připadalo přijatelné? Jaký typ výstav se sem hodí? Je vhodné, aby se zde pořádaly i soukromé recepce? Má komenda sloužit jen k reprezentaci, nebo to má být prostor, kde se lidé setkávají? Je nějaká aktivita, která by mohla tento prostor dehonestovat? Mohou v komendě přespávat děti?

Po krátké společné diskuzi jsme se rozdělili na dvě skupiny, což nám umožnilo
rychlejší a flexibilnější práci. Během několika minut jsme měli sepsat všechny akce, které nám připadaly pro tento prostor vhodné a kterých bychom se zde případně rádi účastnili. Většinou jsme došli ke stejným závěrům – měly by se zde konat koncerty, svatby, předání maturitních vysvědčení, křesty knih a jiné akce, které svou formálností odpovídají prostoru. Výstavám stanovily obě skupiny jasnou podmínku – panely by neměly zakrývat stěny.

 Diskutabilní otázka rautu byla vyřešena tak, že raut je přípustný coby součást jiné akce, a to nikoli v ambitu, ale v samotné síni. Mohly by se zde ale konat například degustace, které by umožnily vychutnat si tento výjimečný prostor více smysly. Aby si tohoto prostoru užily také děti, byly navrhnuty „zážitkové“ výtvarné či dramatické workshopy pro jednotlivce i pro školy, které by mohly být spojeny například s přespáním.

Propagaci tzv. kapitulní síně muzeem jsme shledali jako nedostatečnou; laik si
jen těžko všimne, že se ve Strakonicích nachází tak zásadní stavba (a to jak z
uměleckého, tak z historicky-mocenského pohledu). Doporučili jsme například
vícedenní sympozium odborníků z řad historiků, teoretiků umění či teologů, jehož výstupem by byl sborník shrnující všechny naše znalosti o tomto prostoru. Tím naše práce prozatím skončila a s hlavou plnou nápadů a několika domácími úkoly jsme se odebrali domů, abychom se za čtrnáct dní zase setkali.

Druhá část workshopu byla časově mnohem skromnější – trvala pouhou hodinu a půl. Vzhledem k hlasitosti spuštěného betlému a nízké teplotě jsme se rozhodli tzv. Kapitulní síň opustit a odejít do dobrovolného exilu v Hradním sklípku. Sešlo se nás o něco méně a nutno říci, že domácí úkoly byly řešeny s nedůsledností žáků zdejšího gymnázia (věřte mi, vím, o čem mluvím). Nakonec jsme se shodli na tom, že žily pravděpodobně dvě sv. Ismérie, protože jejich životní osudy se v ničem neshodovaly – na křesťanství obrácená dcera sultána může být jen těžko prababičkou Ježíše Krista. I ty nejobsáhlejší publikace v tomto případě mlčí, popřípadě ji odbívají pár větami. Ani tady jsme se ale nevyhnuli otázkám. Co měla sv. Ismérie společného s johanity? Milosrdenství? Boj proti islámu? Jakou úlohu měli johanité ve svatých válkách? Byly svaté války morálně ospravedlnitelné? Je vůbec rozdíl mezi svatými
válkami středověkých křižáků a dnešních radikálních islamistů? Je slučitelné
zabíjení a víra v Boha? Odpovědi jsme už neměli čas dostatečně rozvinout, neboť na nádvoří již čekal dav lidí, kteří si přišli poslechnout komentovanou prohlídku johanitské části hradu.

Prohlídku jsme zahájili u kostela, dovnitř jsme se bohužel nedostali. I zvenčí
byly ale jasně patrné znaky různých uměleckých slohů, v jejichž duchu byl
kostel přestavován. Následovala prohlídka tzv. kapitulní síně, kde jsme se
dozvěděli spoustu informací o výzdobě a pravděpodobné funkci tohoto prostoru. Tématu výzdoby jsme se drželi ještě při prohlídce křížové chodby s výjimečným christologickým cyklem. Rozešli jsme se plni dojmů a v krásné předvánoční náladě  (byla druhá adventní neděle).

Jménem všech zúčastněných bych chtěla poděkovat Muzeu středního Pootaví
za vstřícnost, doktoru Látalovi za vedení a poutavý výklad a samozřejmě
organizátorům akce Oživme si Strakonice za jejich energii a chuť vymýšlet nové věci a především je uskutečňovat – bez nich by bylo naše město podstatně mrtvější. Dík patří i nadaci O2 – Think Big, která tento projekt finančně podpořila.

Anna Kolářová, účastnice workshopu